Příběh

Vědci a učenci tvrdí, že jsme kdysi žili přímo na zemi - na Povrchu. Já si něco takového ale nedokážu představit. Ty časy jsou dávno ztracené a co se mě týče, na ostrovech jsme žili vždycky. Ne, že by byl Povrch nedosažitelný. Máme tam těžební základny. Přestože se tu nic nevyhodí - vše se opravuje a recykluje - bez rudy a uhlí z nich bychom se zkrátka neobešli. Žít se tam však nedá a nemyslím si, že to ještě někdy půjde.

Nejdřív bychom se nějak museli zbavit plynu, který zamořil celý Povrch. Pak by začala válka s nemrtvými. Těm, zdá se, plyn nevadí a na Povrchu se to jima jen hemží. Prý jsou tam ještě z doby před plynem, před tím, než jsme museli odejít na ostrovy. Když o tom tak přemýšlím, je vlastně malý zázrak, že odtamtud dokážeme dostat i to málo. Ty hornické čety i jejich ochranka musí být strašní zoufalci. Jen si to představte. Stojíte v plynové masce a všechno, co je dál než pět metrů, jsou jen nejasné siluety. A vy se modlíte, aby to nebyl nemrtvý. Po boku máte jen několik stejných zoufalců jako vy a jich jsou tisíce. Pokud si vás všimne větší skupina, máte téměř nulovou šanci se probít zpátky k lodi.

Já se přidal k menší gildě, kterou si najímají jen na ochranu karavan a lodí plujících mezi ostrovy. Magie mě vždycky zajímala, ale stát se učencem a strávit zbytek života výzkumem, to není nic pro mě. Tak jsem se vyškolil v bojové magii a stal se žoldákem v magii živlů. Na nekromancii bych neměl žaludek. A dát se k těm pošukům, co se snaží spojit magii s technologií a pak se diví, že jim to vybouchne, to radši deset výprav na Povrch.

Teď nás ale posílají sledovat pohyb nemrtvých na Okraji. Je to lepší než na Povrchu. Není jich tu tolik a drží se na svých ostrovech. Občas si ale některý z jejich pánů usmyslí, že chce víc služebníků nebo nějakou kořist. Pak pořádají nájezdy na naše území. To se doufám nestane a já se s trochou štěstí za pár týdnů vrátím do bezpečí gildy.